Stále mě nepřestává udivovat, jak moc lidé mají potřebu telefonovat všude a vždy. To, že potkávám na ulici bezduché osoby, které zírají do prázdna a přitom nahlas mluví, už mě neudivuje. Zvykla jsem si. Co mě stále vyvádí z rovnováhy, jsou však telefonující lidi na událostech, kde se prostě telefonovat nemá.
V nedávné době jsem byla v kině. Film začal, pohoda, lidi poklidně chroupali popcorn a srkali Pepsi. To dělám občas taky a když to nedělám, tak většinou proto, že jsem měla sotva na lístek. Uplynulo pár minut a začalo se ozývat zvonění. Myslím, že můžu prohlásit, že to sice otravný, ale už jsme si všichni zvykli, no. Trapný přehrabování v kabelce a prostě čekáte, že to ten člověk položí, rozhlédne se kolem sebe omluvným pohledem a po skvělém kinematografickém zážitku budeme všichni dělat, že se nic nestalo, ale. To jsme se ale všichni přepočítali. Bába vytáhla mobil a ozvalo se: ,,Ahoj, jsem v kině, ale klidně mluv." Vážně. Normálně s někým pár minut telefonovala. Nevěřili jsme tomu. Nikdo. Všichni 5 řad okolo se na ní koukali. Po počátečním šoku, jsme si z ní začali dělat srandu a předstírali jsme, že taky telefonujeme. Vůbec jí to netrklo. V klidu si dotelefonovala a pak se dál dívala na film. Nechápu to. I když mi doma zazvoní mobil u televize, tak televizi ztlumím. V kině to nejde a tak - budu telefonovat nahlas?
Včera jsem po dlouhé době byla na koncertu vážné hudby. Betlémská kaple, všichni načančaní - obleky, šaty, pití a dortíčky, prostě nádhera. Rossini a Chopin byli bez větších zážitků, Rossini se mi líbil, byl jarní právě tak, jak měl být. Chopin, kvůli kterému jsme na koncert šli byl trošku nuda, nicméně jsme alespoň vedle nás odhalili tiché záchvaty smíchu paní se synem, kteří se jinak tvářili absolutně distingovaně. A tři řady před námi seděla výborná žena s vlasy alá "vpředu bussines vzadu párty", což je naše oblíbené. Po třech ulovených dortíčcích jsme se usadili a netrpělivě očekávali Beethovena. Symfonie č. 7 začala a najednou se ozvalo: ,,Ahoj, hele já jsem na koncertě." A co se nedělo. Člověk o pět míst dál telefonoval. V klidu. Člověk v obleku, večer, při prvních tónech Beethovena v Betlémské kapli. Jasně. Normálka.
Co z těchto dvou zážitků plyne? Buď jsem přecitlivělá puritánka a nebo jsou někteří lidé sobečtí a nevychovaní idioti. Já si myslím, samozřejmě, to druhé.
